Rozhovor s vězeňským kaplanem

3. června 2015 v 11:18 | Yasminn |  Ti druzí
Pro projekt Nezavírej oči, o kterém jsem několikrát mluvila a nakonec to stejně nevyšlo (jak typické!) jsem kdysi udělala rozhovor s vězeňským kaplanem Otto Brochem. Je to jeden z mála článků, u kterých mi připadá škoda je nepublikovat, tak ho sem dám. Jak je asi z některých jiných článků znát, problematika vězeňství mě hodně fascinuje a jelikož jsem katolička, tak z pohledu kaplana ještě víc. Ale pozor nezaměňujte slova kaplan a kněz: Otto Broch je kaplan trvalý jáhen, má manželku a tři děti. Vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu, pracuje v olomoucké vazební věznici a zabývá se pastorací vězňů už od roku 1992.

Co vás vedlo k tomu stát se vězeňským kaplanem?
Stát se vězeňským kaplanem nebyla ani moje představa, ani přání. Dalo by se říci, že se tak stalo trochu proti mé vůli. Původní profesí jsem totiž stavební technik. V roce 1990 jsem začal dálkově studovat na obnovené cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a od roku 1991 pracuji ve Vazební věznici Olomouc. Nejprve na stavebním oddělení, potom jsem byl několik let vychovatelem u mladistvých obviněných. Dobrovolnou pastorační službu vězňům jsem začal oficiálně vykonávat od roku 1992 a to po své pracovní době vždy několik hodin týdně. No a v roce 1998, to už jsem byl vysvěcen na trvalého jáhna, jsem se stal vězeňským kaplanem na plný pracovní úvazek. Vězeňské prostředí na mě již od počátku silně zapůsobilo koncentrací něčeho, co obsahuje smutek, bolest i naději a jako věřící člověk jsem začal uvažovat, jestli já sám mohu něco pro tyto lidi udělat. Byly to jednotlivé krůčky na cestě, o které mohu nyní říci, že byla pro mě připravena, na mě však bylo, zda a jak po ní půjdu. Jednou uvidím, kolik mých kroků bylo správných, nebo šlo mimo tuto cestu

Jak vypadá Váš běžný pracovní den ve vězení?
Dalo by se říci, že je stavěn na konstrukci osobních či skupinových rozhovorů s obviněnými. Je to moje základní pracovní náplň. Setkání trvá vždy zhruba hodinu, potom je v něm i trochu administrativy a jiné úkoly. Co ale považuji jako kaplan za důležité, je moje osobní i společná modlitba s vězni a žehnání. Již léta začínám den tzv. ranní modlitbou církve (breviářem) a ztišením, potom jdu před prací na mši svatou a pokračuji osobní modlitbou ve vězeňské kapli. Ostatní pak je již společné. Nikoho k modlitbě nenutím, ale vždy ji nabízím na začátku našeho setkání a na konci pak požehnání. Málokdo odmítne, vězněné osoby jsou za to rádi.


Proč vlastně někdo za kaplanem přijde? Rozhodne se, že se chce změnit, nebo jen chce s někým mluvit?
Situace na vazbě je specifická, oproti klasickému výkonu trestu, kde vězeň již ví, kdy například končí jeho trest a nepotřebuje tolik osobní intervenci od někoho druhého. Kdežto obvinění jsou konfrontováni s existenciálním prožitkem nejistoty a to v oblasti osobní, rodinné, společenské i životní. To je více otevírá k potřebě hovořit o těchto svých problémech a traumatech. Platí tu však takové pravidlo - každý vězeň má dost svých starostí. Jedenkrát si vyslechnou příběh druhého a to jim stačí. Obrovská potřeba komunikace tak zůstává nenaplněná. Když je pak zde někdo ochotný jim naslouchat a hned nehodnotit, nekritizovat, má o klientelu vystaráno. A to je i situace vězeňského kaplana.

Jaké mívají vězni nejčastěji problémy?
Jak jsem již řekl, těch problémů je spousta a nejsou malé. Ale i malý problém v jejich podmínkách může nabýt hrozivých rozměrů. Snažím se všem vážně naslouchat a zároveň se sám sebe ptám, co všechno zůstává nevyřčeno. V krizové situaci nelze podceňovat a přehlížet nic, vše může být spouštěčem nebo příčinou dalších těžkostí. Ve zcela praktické rovině jsou nejdůležitějšími tématy našich rozhovorů starosti o rodinu, budoucnost i další existenci. A samozřejmě o Bohu.
 

Jsem hraničářka

31. května 2015 v 10:44 | Yasminn | 
Je před zkouškama, takže jsem si po delší době našla čas napsat článek. Mám pár dní na to zvládnout obrovské množství úkolů, takže samozřejmě dělám všechno, co jsem měla dělat, když jsem na to měla čas, teď. Nikdy nemám tak uklizeno jako před zkouškami... Také jsme se teď začala učit na přijímačky na vysokou (momentálně jsem v prvním ročníku dálkového studia gymnázia... a tak). A proto po delší době píšu článek:)

"Černobílý svět" je mi docela blízké téma, protože mám pocit, že sama ten svět černobíle vidím. Ostatně, mám hraniční poruchu osobnosti a tohle je jeden z nejviditelnějších příznaků. Proto se porucha nazývá hraniční - člověk si neuvědomuje své hranice, není si nikdy jistý svou identitou, musí si neustále ukazovat "tohle jsem já" - a to ho vede k životu v extrémech. A odtud k černobílému vidění světa kousek.

Vězeň mi dal recept na pervitin

26. listopadu 2014 v 11:27 | Yasminn |  Přemýšlím a dumám
'Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'
Matouš 25, 35-36

Poslední dobou se problematice vězeňství věnuji dost. Nejdřív v souvislosti s drogama, jelikož chci v budoucnu studovat adiktologii, a později obecně. Web VSČR mám pročtený celý, stejně jako většinu jiných českých stránek a článků na toto téma. Nedávno jsem dokonce sama jeden článek o tom, jak to chodí ve vězení, pro svůj plánovaný web napsala... a v současnosti dělám rozhovor s vězeňským kaplanem.

A hrozně mě mrzí jedna věc. Vlastně dvě, ale té jedné se budu věnovat podrobněji. A tou je přístup společnosti k vězňům.

Jasně, většinou to jsou lidé, kteří udělali něco špatného. Obvykle něco ukradli nebo měli co dočinění s drogami (naprostá většina lidí je odsouzených za tyto dva činy), případně neplatili alimenty. Násilníků a vrahů ve vězení nenajdete tolik, kolik si myslíte. A podle většiny lidí si i za tohle zaslouží krutý trest, odnětí svobody na několik let ve velmi špatných podmínkách. Všude kolem sebe slyším, že pro takové bestie jsou dnešní podmínky ve věznicích ještě procházka růžovou zahradou.
 


Proč bych odpustila nevěru

23. listopadu 2014 v 22:25 | Yasminn |  Přemýšlím a dumám
Tímto chci trochu reagovat na článek Kiky, která psala o tom, proč a kdy není špatné lézt partnerovi do mobilu. Já to vezmu z trochu jiného úhlu. Nesouhlasím s tím, že není špatné číst cizí esemesky nebo maily, pokud máme podezření na nevěru a ujistit se tak, na čem jsme. Já sama jsem sice typ člověka, který cizím lidem narušuje soukromí celkem pravidelně - a ano, vím, že dělám špatně a nijak to neobhajuji - ale nepovažuji ani podezření, že nás ten druhý podvádí, za dobrý důvod.

Nechtěla bych vědět, zda mě ten druhý podvádí. Co oči nevidí, to srdce nebolí. A já bych se nerozešla s partnerem kvůli nevěře.

Láska je pro mne posvátná věc a nejspíš nikdy bych nebyla ve vztahu s člověkem, se kterým bych se nebyla schopná vidět i za nějakých padesát let, v dobrém i zlém, spolu až navěky.. A je mi jedno, že se vždycky může něco stát, že se třeba rozejdeme, přijdou problémy, to je normální a nevyvracím, že ne vždycky můžu ovlivnit, co přijde.

A tak nějak věřím, že když člověk někoho opravdu a upřímně miluje tím způsobem, že s ním chce být navždy, jednou třeba založit rodinu... A nedokáže si představit být někdy s někým jiným... Že jednoduše nemůže přestat někoho milovat jen kvůli jedné věci, kterou udělal. Pokud ano, asi to nebyla láska.

Moje kulturní abeceda A-L

15. listopadu 2014 v 21:56 | Yasminn |  Kulturní okénko
Abbey Road
Za posledních pár měsíců jsem se dost změnila. Hudební vkus, názory, různé ideje a tak. Ale stejně vždycky budu tak trochu hipísačkou. a hlavně vždycky budu milovat "brouky".
Abbey Road je jedenácté (a poslední) album skupiny The Beatles, nejznámější nahrávka z tohoto alba je asi Here Comes The Sun.

Bowie
Já budu král a Ty budeš královna. Můžeme být hrdinové aspoň na jeden den, můžeme být sami sebou aspoň na jeden den. Vzpomínám si, jak jsme stáli u zdi a nad naše hlavy stříleli zbraně. A my jsme se líbali, jako by se nic nemohlo pokazit. Jo, můžem je porazit na věky věků a pak bychom mohli být hrdinové... aspoň na jeden den.
Omluvte ten nepřesný a kostrbatý překlad. Ale já tu písničku prostě miluju a vůbec mi nevadí, že jí každý slyšel aspoň miliardkrát. A abych nezůstala jen u Heroes, skvělé jsou taky Space Oddity, Life On Mars, Rebel Rebel, The Man Who Sold The World a vlastně úplně všechny.

Claude Monet
Monet je nejznámější francouzský impresionista, takže jsem si jistá, že ho nikomu nemusím dlouze představovat. Jeho Východ slunce nebo Lekníny jste určitě už viděli. Mně se líbí především Dáma se slunečníkem.. nebo San Giorgio Maggiore za setmění.

Český rozhlas
Poslední dobou (na internetu) strašně ráda poslouchám různé pořady Českého rozhlasu. Nikdy tedy neposlouchám online, vždy z archivu, ale občas tam jsou vážně skvělé pořady. Naposled mě zaujal Ivan Bartoš, lídr Pirátů, mluvící o své panické poruše. A když jsem se tu nedávno věnovala pedofilii, stojí za zmínku i tato reportáž o pedofilovi. Skvělé jsou i jiné díly z cyklu Za hranou - třeba o squattingu, muslimech, dobrovolnících v nemocnicích, jezení jídla z popelnic, veganství a podobně. A nelze nezmínit skvělý pořad Českého rozhlasu Toulky českou minulostí.


Dějiny udatného českého národa
Když jsme u té historie, zmíním ještě jeden pořad. No a co, že je pro děti?! :) Dějiny udatného českého národa jsou krátké, přibližně pětiminutové pořady, které nás stručně obeznamují s historií. Je to skvělé ilustrované, vtipné a poučné, co víc si přát?


Diskuzní nešvary

9. listopadu 2014 v 2:37 | Yasminn |  Přemýšlím a dumám
Strašně ráda diskutuji. Dříve především na lide.cz, teď na facebooku, zpovědnici, diskutnících a všude jinde, kde se dá. Mám několik oblíbených témat (náboženství, bezdomovectví, rasismus, drogy, chudoba, veganství, kultura..), ale nebráním se novým tématům, zajímavá témata naopak vítám. Proto jsem vždycky moc ráda, když najdu někoho, s kým je možné vyměňovat si názory "na úrovni". Pod tím si představím člověka, který zůstává u tématu diskuze, nezahrnuje do toho osobní útoky, nevadí mu nesouhlas a je schopný změnit názor, když druhá strana uvede přesvědčivé argumenty. Vlastně by se dalo říci, že dobrý diskutující nevede diskuzi proto, že je přesvědčen o své pravdě (a chce o ní přesvědčit někoho jiného), ale proto, že pravdu stále hledá a chce jí znát. Proto je vždy super najít člověka, který zastává opačné stanovisko, ale dokáže se o tom normálně bavit.

Přijde mi, že takových lidí je málo. Když napíšu nějaký názor, s kterým většina lidí nesouhlasí, obvykle se objeví právě ty osobní útoky, které nemají s tématem nic společného a jen vyjadřují, že jsem úplný idiot, když si něco takového myslím. Proč bych si to myslet neměla a nějaké inteligentní vyvrácení toho, co píšu, se už neobjeví.

Přečteno v říjnu

6. listopadu 2014 v 1:54 | Yasminn |  Kulturní okénko
V říjnu jsem konečně měla zase náladu a chuť do čtení, takže toho bude víc, než v září. Podle ohlasů soudím, že čtenáře moc tyhle měsíční rekapitulace nebaví, ale stejně si to neodpustím :)) Jen jsem se rozhodla odebrat bodové hodnocení, protože některé knihy mám vážně problém obodovat.

P. Süskind - Parfém: Příběh vraha
Tahle kniha mi na poličce ležela asi půl roku a já od ní vůbec nic nečekala. A pak jsem se jednoho odpoledne nudila, tak jsem po ní konečně sáhla a .... přečetla jsem jí celou ještě ten den. Vážně skvělá kniha o zvláštním člověku, který má abnormální cit pro vůně a je schopný všeho pro to, aby vyrobil ten nejlepší parfém na světě. Kniha je skvěle napsaná a napínavá a i film na její motivy mě příjemně překvapil.


A. Jirásek - Staré pověsti české
Tohle jsme na základce četli asi všichni. A všichni jsme většinu pověstí dávno zapomněli. Já tohle nechtěla, tak jsem si pověsti přečetla znovu a líbily se mi víc, než kdysi dávno. Myslím, že až teď dokážu ocenit krásu staročeštiny a poetičnost příběhů. Je hrozná škoda, že nás jí nutí číst na základce, kdy nejsme schopni tu krásu vidět a spíš se nám pořádně znechutí.

Co si myslíte o drogových závislostech a není to pravda

2. listopadu 2014 v 11:58 | Yasminn |  Přemýšlím a dumám
Těch pár čtenářů, co mě čte delší dobu, nebo mě znají i mimo blogový svět ví, že se dost zajímám o drogy, závislosti a adiktologii. Pro ty, kdo to neví: dost se zajímám o drogy, závislosti a adiktologii :) V budoucnu bych se chtěla živit jako adiktoložka nebo terénní pracovnice. Každopádně, stejně jako ve většině jiných oblastí se tu vyskytuje dost dezinformací, omylů a nepravd a já se chci pokusit alespoň některé z nich vymítit.
V tomto článku vycházím především z webu adiktologie.cz, který provozuje 1. LF Univerzity Karlovy a z publikace Drogy a drogové závislosti Kamila Kaliny, jednoho z největších českých odborníků na tuto problematiku. No a pak samozřejmě z mých rozhovorů s odborníky.

Tak jo, jdeme na to.

Absťák je nesnesitelně trýznivý
Když se řekne absťák, asi každý si vybaví scény z filmů My děti ze stanice ZOO nebo Trainspotting. Víte... Ono to není tak horké. Abstinenční příznaky se ve skutečnosti podobají těžší chřipce (no vážně, najděte si příznaky chřipky, příznaky absťáku a srovnejte) a jsou sice velmi nepříjemné, ale asi každý z nás ví, že se to dá snést.
Navíc, léčba za posledních několik let dost postoupila kupředu, takže i u nás mohou závislí lidé podstoupit tzv. detoxifikaci, což je léčebný program, kdy jsou podávány léky potlačující nebo tlumící příznaky absťáku. Uživatel pak tyto příznaky téměř nepociťuje.
A proč pak tedy narkomany vůbec máme? Závislost není jen biologický problém, jde o bio-psycho-sociální problém, který má vliv na celý život člověka. Nejhorší pro závislého člověka nejsou fyzické účinky drogy, ale pocit, že už nikdy nezažije ten slastný pocit po požití drogy. A pak samozřejmě sociální aspekty - ten člověk se pohybuje většinou už dost dlouho jen mezi narkomany, je zvyklý na to prostředí a pro nikoho není hezká myšlenka, že bude muset opustit všechny známé lidi, staré zvyky, kompletně změnit prostředí a začít odznova někde jinde, kde se na něj jako na bývalého feťáka budou všichni koukat skrz prsty.

Napište román za měsíc

31. října 2014 v 13:26 | Yasminn |  Co se jinam nevejde
Do nějakých těch patnácti let jsem strašně ráda psala. A psala jsem pořád, nejdřív povídky (měla jsem i povídkový blog) a pak poezii. Jenže později už mě to tak nějak přešlo a já v tomto ohledu "zakrněla" a od té doby se snažím přinutit psát znovu, protože nápady i chuť psát mám. Jenže ne a ne se k tomu dokopat.

Takových lidí, jako jsem já, je mnoho. A právě proto Vám chci představit skvělý projekt NaNoWriMo, neboli National Novel Writing Month - Mezinárodní měsíc psaní románů. A ano, je to přesně o tom, co myslíte - cílem je napsat za měsíc román o délce alespoň 50 000 slov. Jasně, že za měsíc nenapíšete bestseller. Ale o to nejde. Jde o to konečně začít něco dělat, psát, zkusit něco nového a pokořit tuhle výzvu, protože napsat román za měsíc přeci jen není úplně lehké. Ale je to sranda. Opravdu. Sice budete celý měsíc ve svém volném čase jen psát a psát a samozřejmě je možné, že to vzdáte, ale proč to alespoň nezkusit?
Jen pro představu: Pokud chcete napsat každý den stejnou část, musíte každý den napsat +- 1700 slov, což vychází na necelé tři A4 stránky ve wordu, psáno Times New Romanem č. 12. A takhle to už tak hrozně nezní, ne?

Každý si zaslouží úctu

29. října 2014 v 10:50 | Yasminn |  Přemýšlím a dumám
Na tohle téma mě přivedla jedna diskuze o pravopisu. Nějaká osoba X se rozčilovala, že dnes nikdo neumí česky a když někdo přispívá do veřejných diskuzí, měl by prokázat znalost jazyka českého. Osoba X ale použila v oslovení velkého množství lidí zájmeno s velkým písmenem ("Neštve Vás to?") a nějaká osoba Y se na ní obořila, že on také neumí česky. Takhle totiž vyjadřuje úctu k 14 000 lidem a to nelze uvěřit, "vás" má být psáno s malým. A na tohle téma se strhla hádka.
(Mimochodem, dle pravidel je opravdu správně psát velké V i při oslovování mnoha lidí.)

Já si z toho vyberu jen jednu část. Tu o nemožnosti chovat úctu k více lidem, které člověk nezná.

Tahle teze mě celkem naštvala. Proč bych nemohla mít alespoň nějakou elementární úctu ke všem živým bytostem? Samozřejmě, že můžu - a dokonce bych měla. Považuji život za něco posvátného a jsem přesvědčená o tom, že každá duše je důležitá. Připadá mi, že většina lidí vidí ty druhé jako neúplné bytosti - jako někoho, kdo není schopen prožívat, myslet a podobně stejně intenzivně a opravdově, jako on. Jinak by tuhle myšlenku snad nevypustil z úst (nebo nenapsal na klávesnici, to je jedno).

Každá duše je důležitá. Úctu si zaslouží dokonce i lidé, kteří hodně ubližují druhým, vrazi, násilníci, feťáci a já nevím kdo ještě. I ti "nenapravitelní".

Další články