Dáma ze stanice ZOO

10. října 2014 v 11:11 | Yasminn |  Kulturní okénko
Tento článek původně vyšel na saleni.blog.cz.

Christiane F. asi nemusím nikomu představovat. Je to už přes třicet let, kdy kniha My děti ze stanice ZOO dobyla i český trh, kde okamžitě - stejně jako všude jinde na světě - spustila vlny senzace.

Četla jsem tu knihu asi sedmnáctkrát a pokaždé jsem jí byla zasažena úplně stejně, jako když jsem jí v jedenácti letech četla poprvé. Podobné knihy ze života jsem měla moc ráda vždycky, ale My děti ze stanice ZOO má oproti těm ostatním prostě něco navíc. Nepopisuje totiž jen to špatné, ten hnus a tragédii, ale i drobné radosti, které dokáží ocenit dokonce i narkomanové - protože jejich život není černobílý stejně jako život těch, co jsou v pořádku. Příběh je naprosto autentický, kniha nemoralizuje a nesnaží se nás o ničem přesvědčit, dokonce ani nepíše o životech narkomanů jen černobíle a fanaticky (takový pocit jsem trochu měla z Mementa).

Tato kniha nás navíc dokáže o dost věcech poučit. Nejen o tom, co hned každému zřejmé - totiž, že heroin je prostě hnus a od ničeho Vás nezachrání - ale i o přístupu k lidem, o dnešní společnosti a o tom, kam se může člověk nejen svou vinou dostat.



"Pusu jsem měla plnou slin. Polkla jsem je, ale hned tu byly znova, jakoby stoupaly vzhůru. Najednou zmizely a měla jsem naopak v puse sucho, až se mi lepil jazyk na patro. Snažila jsem se něčeho napít, ale nešlo to. Třásla jsem se zimou, ale za chvíli mi bylo tak hor-ko, že jsem se úplně zpotila. Probudila jsem Detlefa a řekla mu: Co se to se mnou děje? On se na mně podíval a odpověděl: ABSŤÁK!"

Přijde mi, že tato kniha (a jí podobné) alespoň trochu vrací lidem lidskost a empatii... Protože většina čtenářů knihy s hlavní hrdinkou soucítí, je jí spíš líto a fandí jí, aby se z problémů dostala, než aby si říkal "je to hnusná fetka a může si za to sama". Jenže přesně ten druhý postoj máme dodnes ke všem lidem na ulici s podobnými problémy, které tam potkáme. Jen proto, že Christiane nám dala možnost znát celý její příběh, ale lidé na ulici, na které se podíváme a okamžitě je odsoudíme, to udělat nemůžou... Jakto, že se na knižní a filmové "feťáky" díváme jinak, než na skutečné?

A jakto, že je vůbec v dnešním světě možné, aby se někdo v tak nízkém věku dostal až na takové dno, z něhož takřka není úniku? Z toho mrazí snad ještě víc, než z toho, jak hluboko se dítě může potopit. Že to dělá ze zoufalství, protože jim už odmala společnost hází klacky pod nohy a protože na ně dnešní svět prostě jaksi zapomněl.
Tato kniha bude mít u mě v poličce navždy čestné místo a já vím, že jí přečtu do konce života ještě alespoň dvacetkrát. A pokaždé mě to vtáhne tak, že Christianiny problémy budou na chvilku i mé problémy a že se ráno budu budit se strachem, jak přežiji dnešek a až po chvilce si uvědomím, že to byla jen kniha… A že to nejsou moje problémy. A budu za to hrozně vděčná.

"Pak přišel na stanici jeden chlap, kterýho jsem znala. Heinz, bejvalej stálej zákazník Stelly a Babsi. Ten, co vždycky platí háčkem, dá k tomu i stříkačku, ale chce se za to s holkou vyspat. Od chvíle, kdy jsem věděla, že Detlef bude dlouho ve vězení, mi to bylo úplně jedno. Šla jsem k němu, a protože mě nepoznal, řekla jsem; "Já jsem Christiana, kamarádka Stelly a Babsi. Hned mu to došlo a zeptal se, jestli bych s nim nešla. Nabídnul mi dvě půlky půlek. Platil vždycky v naturáliích, což na něm bylo to nejpříjemnější. Dvě půlky půlek nebyly špatný, dělalo to v přepočtu osmdesát marek. Usmlouvala jsem ještě peníze navíc na cigarety a colu a pak už jsme jeli."


O to víc mě zklamala kniha Christiane F. - Můj druhý život. Viděla jsem na databází knih i v diskuzích, že ta kniha není žádný zázrak, takže jsem moc neočekávala, ale i tak to má očekávání nesplnilo. Co se dělo s Christiane od konce první knihy po současnost jsem zhruba věděla z různých internetových článků a rozhovorů, bylo mi jasné, že nemám čekat happy end - a jak bych vůbec po tom všem mohla? - , ale nedozvěděla jsem se v podstatě nic krom toho, že je Christiane pořádně v háji. Navíc je mi po přečtení knihy strašně nesympatická a já se budu snažit zapomenout, že jsem tu knihu kdy vůbec četla, abych mohla alespoň s tou první žít dál.

"Někdy jsem z té fibrózy tak utahaná, že mi dělá problém udržet se při vědomí, protože jsem zvracela celou noc a nezamhouřila jsem oka. Tehdy musím zůstat doma. Chvěju se po celém těle, sotva stojím na nohou, dojdu jen na toaletu. Jak bych v takovém stavu došla k doktorovi? Nemožné. V takové dny si říkám, že jsem nikdy neměla drogy začít brát, nikdy nepoznat
ten geniální pocit být sjetá, protože toto utrpení je cena, kterou za to platím. Mít absťák je vedle toho nic. Nakonec si na to zvyknete,člověk si zvykne na všechno. Rozdíl je v tom, že když vydržíš pár dní, víš, že budeš znovu ve formě. Moje játra nebudou v pořádku už nikdy. Jsou v háji. Potřebovala bych nová, ale který lékař dá bývalou narkomanku na metadonu na seznam transplantací?"

Stejně jako první knihu Christiane nepsala sama, pomáhala jí novinářka Sonja Vukovic. Proto bych od knihy očekávala alespoň nějakou formu a vytříbenější jazyk. Jenže kniha neuvěřitelně přeskakuje, u jednotlivých zážitků nevíte, kolik jí v té době vůbec bylo let a celé mi to připadá, jako by Christiane napsala na papír své zážitky v heslech, vystříhala, naházela do sáčku a náhodně losovala, o čem bude psát teď.
Navíc mi byla neuvěřitelně protivná.

Upřímně, byla bych raději, kdyby kniha vůbec nevyšla. Možná bych o ní věděla méně, než teď, ale nejsou to informace pro mě zásadní a dozvědět se zhruba, jak Christianin příběh pokračuje, bylo možné z článků na internetu i před touto knihou. A hlavně bychom nepřišly o naše krásné iluze.

Co si o Christiane myslíte Vy? Četli jste alespoň jednu z jejích knih? Líbily se Vám?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 13. října 2014 v 10:59 | Reagovat

Ta kniha je fascinující především svojí autenticitou. Četl jsem ji před mnoha lety, ale pamatuji si, že se mi hrozně moc líbilo, jak Christiane popisuje soje dětství. Třeba mačkání tlačítek ve výtahu pomocí vařečky. Ve svém okolí mám několik závislých lidí, takže vím jaká úskalí tento způsob života obnáší. O té druhé knize ani nevím, že existuje a jak čtu, tak se po ní pídit nebudu.

2 Petra Petra | 3. listopadu 2014 v 17:45 | Reagovat

Kniha My děti ze stanice zoo mě zaujala na základní škole při češtině. Hned odpoledne jsem si jí došla půjčit do knihovny a přečetla na jeden nádech. Ve svým dvanácti letech, kdy jsem četla knihu poprvé, jsem měla smíšené pocity. Kniha se mi opravdu líbila, na druhou stranu jsem byla znechucená, tím co jsem o životě zjistila, co se může stát a taky děje. Když jsem zhlédla film, byla jsem znechucena ještě víc. Byly tam věci, které jsem si nedovedla představit.
Když jsem četla knihu podruhé, hltala jsem ještě víc. Určitě si jí jěste někdy přečtu, a bude na mě působit stále stejným dojmem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama