Jak se žije s... anorexií

21. října 2014 v 23:59 | Yasminn |  Ti druzí
Konečně jsem sepsala další článek ze série Jak se žije s..., tentokrát o anorexii. Vyzpovídala jsem jednu šestnáctiletou slečnu, která v nejhorším stadiu své nemoci vážila 38kg a shodila 16 kg za měsíc.

Ahoj, moc děkuji za rozhovor. Mohla by ses ze začátku čtenářům trochu představit?
Ahoj, jmenuju se Alena a v březnu jsem oslavila své 16 narozeniny. Anorexie se u mě rozjela ve 14 letech, ale první příznaky jsem měla bohužel už v dětství. Už jako malá jsem si uvědomovala, že vyrůstám u velmi hubených holčiček. Pamatuju si pozitivní poznámky okolí na slečny v legínách, když mi bylo kolem 10 let. Už jako malá jsem nad takovýma věcma přemýšlela a přestože jsem nyní už na normální váze a jsem schopná stravovat se normálně, někde v hlavě mám pořád "hlásek" anorexie.

Dokážeš určit, kdy přesě to všechno začalo?
Ve 13 letech jsem skončila s aerobikem a začala jsem dospívat. Začaly se objevovat ženské křivky a s tím i poznámky od okolí, že mi narostl zadek. Vždycky jsem měla sportovní postavu a měla více svalů. Na 156 cm jsem vážila 54 kg. Ale přesto mi lidé typovali méně. Pak přišel zlom, začaly mi chodit anonymní zprávy, že jsem tlustá a mám velké stehna. Moc tomu nepřispěla ani moje máma, která na mě v hádkách křičela, že jsem tlustá. Tehdy jsem nad tím začala více přemýšlet.

Je známo, že si lidé s PPP svůj problém uvědomí až dost pozdě. Bylo tomu tak i u Tebe? Kdy sis řekla "Mám problém"?
Upřímně, já o sobě ani teď neřeknu, že jsem anorexií trpěla. Určitě ne nahlas, i když vím, že pravda je jiná. Problém jsem si uvědomila, až když přišla taková "vlna". Nedostavila se mi menstruace, táta se psychicky sesypal, máma odjela za kamarádkou. Když jsem stála v zrcadle vedle zdravé kamarádky, rozhodně jsem nevypadala zdravě. Také jsem 3x odmítla hospitalizaci.



Jak se na Tebe a Tvou nemoc dívají ostatní - spolužáci, rodina, přátelé…? Podporují Tě, nebo Ti naopak vše ještě zhoršují?
V době anorexie jsem o spoustu kamarádek přišla. Snažily se pomoct, ale většina to vzdala. Uzavřela jsem se a nerada navazovala kontakty. Nejlépe jsem se cítila s jednou mých spolužaček, která se snad jako jediná na mě nedívala jak "na tu nemocnou". Učitelé se mi snažili pomoct. Nabídli mi předčasné ukončení docházky a pořád se mi snažili promluvit do duše.Táta to se mnou nevzdal, držel se jak jen mohl. Máma neměla pořádně sílu, sama začala brát prášky na spaní. Snažila se mi vyjít vstříc. V době, kdy jsem se začala vzpamatovávat mi kupovala potraviny, které jsem časem neměla problém sníst.

Co všechno jsi byla schopna udělat pro to, abys zhubla?
Ze začátku se mi nedařilo hubnout. Začala jsem se koukat po internetu na různé diety. Energetické hodnoty jsem znala nazpamět. Zjistila jsem, jak si můžu změnšit žaludek. Snažila jsem se jíst co nejméně energetické potraviny. Časem jsem stála před rozhodnutím, jestli si radši vezmu okurek nebo rajče. Jakmile jsem se rozhodla pro potravinu, která pro mě byla zakázaná, trpěla jsem ohromnýma výčitkama. Byla jsem schopná cvičit kardio 4 hodiny v kuse. Přestala jsem nosit svačinu a vynechávala obědy. Raději jsem stála než seděla. Vždy jsem si vytyčila určitý cíl a když jsem ho nedosáhla, brala jsem to jako selhání. Když jsme ho dosáhla,chtěla jsem víc.

Jak jsi jedla, když jsi na tom byla nejhůře?
Ráno jsem vypila alespoň půl litru vody a posnídala 3 tenké plátky ananasu. Kolem druhé jsem si nakrájela 6 koleček okurky. Pokud jsem nějaké kolečko měla širší, byla jsem v koncích a šla kvůli výčitkám cvičit.

Jak Tvůj jídelníček vypadá dnes?
Snažím se jíst zdravě. Ovšem do zdravého jídelníčku pro mě patři i nějaká ta sladkost :) Nic se nemá přehánět a úplně zdravý jídelníček taky není svým způsobem zdravý.
Každé ráno mám sladkou snídani. Například ovesnou kaši s mlékem a arašídovým máslem. Pokud vstávám brzo, svačím většinou nějaké ovoce. Obědvám to co normální zdraví lidé. Jediné co mi nedělá dobře jsou mastná jídla. Žaludek na to už není zvyklý a je mi po něm těžko. Odpoledne si dávám něco sladkého. A na večeři si často s taťkou děláme vaječnou omeletu:)

S anorexií se většinou pojí dost negativních následků. Nejen ztráta váhy, ale i padání vlasů, hodně modřin, nízký tlak, anemie, problémy s pletí, ztráta menstruace.. Jaké problémy jsi měla Ty?
Cítila jsem se velmi slabá, neměla jsem sílu ani chodit. Hodně často se mi motala hlava a omdlévala jsem. Nedostavila se mi menstruace, hrozně mi padaly vlasy, začaly se mi dokonce drolit zuby. Často mi tekla krev z nosu a měla jsem nízký tlak, což mě trápí dodnes. Začala jsem mít srdeční arytmie a občas jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Z tváře mi zmizel úsměv a moje kůže byla studená a měla žlutou barvu. Hrozně mě bolely kosti. Například kostrč při sezení, páteř při opření v autobuse. Dokonce i klíční kosti ráno při probuzení. Byla toho spousta..

Kdy ses rozhodla vyhledat odbornou pomoc?
Když všechno začalo, nedařilo se mi hubnout. Nejdříve jsem nevěděla jak na to. Skoro jsem nejedla a další den jsem se hrozně přejedla. Už jsem z toho byla vyčerpaná a začala se zvracením. Svěřila jsem se v prosinci kamarádce, která se mnou zašla za učitelkou. Ta mě poslala s rodiči za doktorkou a ta co centra Anabell, kam jsem docházela od minulého ledna.

Jak léčba probíhala?
Začala jsem chodit za psycholožkou a navštívila i nutriční terapeutku. Bylo to zhruba 3 měsíce předtím, než jsem zhubla. S psycholožkou jsme si povídaly o tom, jak se cítím. Jak vnímám poznámky okolí a sebe samu. Bohužel na měsíc onemocněla a my se viděly až když byla zdravá. Během měsíce jsem už věděla jak na to a zhubla z 54 kg na váhu 38 kg. Paní psycholožka se zděsila a řekla mi,že se mnou ukončí spolupráci a půjdu do nemocnice. Ale věděla, že mám velké odhodlání něco s tím udělat. Tak mi dala čas a doufala, že to beru vážně. Chodila jsem za ní každý týden.

Dnes jsou v módě tzv. pro-ana blogy. Co si o tom myslíš?
Neměla jsem je ráda ani v době nemoci. Nebudu lhát, i já jsem se na ně občas podívala. Ale ne proto, abych dostala radu. Spíš proto, abych zakroutila hlavou nad těmi nesmysly.

V čem Tě nejvíc anorexie omezuje a brání Ti v normálním životě?
Momentálně se snažím chovat jako normální člověk. Ale v době nejnižší váhy a nabírání,jsem nesnesla společnost. Nedokázala jsem se bavit s kamarády, natož mezi někým jíst. Nerada jsem se ukazovala ve společnosti - jak na koupališti, tak i na zábavách. Nedokázala jsem si na oslavě vzít dort, jen jsem tam seděla a koukala jak ostatní jedí. Do teď se na jídlo koukám jinak.

Co všechno Ti tato nemoc vzala?
Přijde mi, že mi vzala všechno. Dokonce i takové drobnosti, jako je smích. Především mi vzala čas. Je to období na které nerada vzpomínám, jelikož jsem přišla o většinu kamarádů.Také ještě stále nepoznám pocit hladu, plnosti a chuti.

Kolují podle Tebe ve společnosti o anorexii nějaké mýty, které bys ráda vyvrátila?
Lidé si myslí, že anorexií mají pouze vychrtlí lidé. Není tomu tak. Anorexie jako taková je psychické onemocnění. Člověk nemusí být vychrtlý, ale přesto anorexií může trpět.

Anorexie se často pojí i s bulimií, nebo naopak záchvatovým přejídáním. Máš zkušenosti i s tímto?
Ano, jak už jsem psala nahoře. Bulimie mě trápila ještě před anorexií. A bohužel i se ZP mám zkušenost. Naštěstí už vím jak na to. Přejídání se u mě rozjelo v době, když jsem chtěla přibírat. Tělo si navyklo na velké množství jídla a dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, jak s tím pracovat.

Je něco, co bys poradila jiným anorektičkám?
Ano. Slečny, dám Vám jedinou radu, které mi neuvěřitelně pomohla a budu se jí řídit už napořád.
Bojíte se něčeho? Prostě to zkuste.
Já sama jsem zvažovala každou lžičkou rýže a ještě jsem zhubla 6 kg. Doopravdy nabírat jsem začala, až když jsem zjistila, že se musím přejíst. Jídla jsem se přestala bát tak, že jsem pomalu zavedla potraviny, kterých jsem se bála a časem zvyšovala dávky. Když jsem měla normální porce, zjistila,jsem, že váha se mi drží. Tehdy mi opravdu došlo, že se není čeho bát.

A poslední otázka je už jen trochu okrajová: anorexie se hodně objevuje i v knihách, filmech a podobně. Máš nějakou oblíbenou knihu (klidně odbornou), film, nebo doument, který dle Tebe o anorexii pojednává nejlépe?
Doporučuju přečíst si knížku od Františka Davida Krcha, která se jmenuje "Mentální anorexie". Byla to jedna z věcí, která mi otevřela oči. Také se mi velmi líbila knížka "Jedno jablko denně" od paní Woolfové.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 22. října 2014 v 8:46 | Reagovat

Rozhodně zajímavý rozhovor - a s dobrým koncem, to je fajn:-) Přeji slečně, aby se v životě s ničím tak zlým už nemusela potýkat.

O anorexii a bulimii jsem se jednu dobu dost zajímala a také něco málo přečetla, ale články tohoto typu mi asi stejně dají nejvíc. Rovněž jsem narazila na pár knih o závislostech, psané psychiatričkou nebo psycholožkou, nevzpomínám si, ve spolupráci se závislými dívkami. Ty byly dost dobré.

Rozhovory mám ráda; přikládám jim větší váhu. Beru to mnohem "skutečněji", když poslouchám/čtu přímo dotyčnou a nejedná se o suché varování před tím a oním.
Kdyby každý nemocný měl na začátku vývoje své nemoci možnost setkat se s někým, kdo si tím prošel a dopadl, jak dopadl, snad by mu to pomohlo k sebereflexi.

Díky za článek.

2 Akim Akim | E-mail | Web | 22. října 2014 v 10:28 | Reagovat

Rozhovor ze kterého chvílemi až mrazí. Je velmi důležité se o takových věcech bavit veřejně. U anorexie a bulimie je to podobné, jako u závislostí, je to boj pro celý zbytek života. Přeji slečně, aby ten její boj byl už provždy vítězný.

3 LadyKitt<3 LadyKitt<3 | Web | 22. října 2014 v 13:14 | Reagovat

Hodně zajimavý článek ze  života,taky jsem měla kamarádku která si o sobě myslela že je tlustá,ale vázila jen 50 kilo,tudíž v pohodě váha na mě až moc hubená ..když začala se venovat jizdu na kole tak to dohnala na 37 kg..taky že skončila v nemocnici.
Smutné je že ona i po hospitalizaci nechtěla prejít na léčbu až psychiatr ji přesvědčil. No i u mé kamarádky je dobrý konec,ale málo kdy to býva .

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 22. října 2014 v 18:35 | Reagovat

Tento článek mě nadchnul, máš velice zajímavý blog :)) Porozhlédnu se tu více :))

Moje spolužačka si vzala do hlavy, že bude pít jen mléko a na tom funguje už týden... Snad se mi podaří jí to konečně rozmluvit :)

5 theheroine theheroine | Web | 22. října 2014 v 19:29 | Reagovat

Mám ráda rozhovory, jen tak dál, jen bych to zestručnila, ale tohle je srdceryvný příběh.
Asi před rokem jsem se dívala na ten film 'Lehká jak dech', nebo tak nějak se to jmenovalo a docela mě to zasáhlo. Anorexie mi celkově přijde jako zajímavé téma, takže se o něm ráda bavím a vážně mě fascinuje, co je pro štíhlou postavu kdo ochotný udělat.

6 Jijinka Jijinka | E-mail | Web | 22. října 2014 v 21:08 | Reagovat

Velmi zajímavý článek, akorát dost dlouhý :) rozhovor s člověkem má trvat maximálně 20 minut :)

http://jijinka.blogspot.cz/

7 Em Zet Em Zet | Web | 23. října 2014 v 9:12 | Reagovat

Jeden z mála rozhovorů na blogu, které mě bavily číst. Skvělé. Hlavně ať do toho slečna nespadne znovu. :)

8 Dominika Dominika | Web | 23. října 2014 v 18:46 | Reagovat

Perfektne spracované. V niektorých veciach som sa našla.
Ako si včera písala na môj blog, že nemáš nikoho, kto by ti pomohol...
Ver mi, že máš! Teraz sa ti to tak nezdá, pretože si sa sama nevedomky odizolovala od ostatných. Ale skús požiadať o pomoc, ona príde. Aspoň verím, že áno :-)

9 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 23. října 2014 v 20:31 | Reagovat

[8]: Kde požádat? :))

10 Yasminn Yasminn | E-mail | Web | 23. října 2014 v 20:45 | Reagovat

[7]: Díky. Ale já si myslím, že tohle (a i rozhovor s prostitutkou, co vyšel dnes) jsou spíš slabší. Hlavně je z toho hodně znát, že nereaguju na odpovědi, ale suše pokládám jednu připravenou otázku za druhou.

[6]: Díky. Tohle určitě bylo méně a často čtu mnohem, mnohem delší rozhovory. Jak jsi přišla na to, že max 20  minut?

11 Janča Janča | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 13:55 | Reagovat

Je to docela dlouhý rozhovor, ale dost zajímavý a prostě o věcech, které se teď často dějí. Je super, když se z toho ty holky dokážou dostat.

12 ducii ducii | Web | 14. listopadu 2014 v 21:33 | Reagovat

Tohle bych asi nikdy nedokázala - přestat jíst. Doufám, že se už slečně daří dobře a že se časem začlení zpět do života, byť to určitě není jednoduché.

13 SergiooT SergiooT | E-mail | 16. ledna 2017 v 18:48 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

14 FelixP FelixP | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:49 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama