Jak se žije s... panickou poruchou

10. října 2014 v 11:05 | Yasminn |  Ti druzí
Tento článek vyšel původně na saleni.blog.cz

V druhém díle seriálu "Jak se žije s..." vám představím panickou poruchu. A bude to hned trojrozhovor. Všechny zpovídané jsem našla na facebooku ve skupině o panické poruše a moc jim děkuji za účast :-)

Ahoj, mohla bys čtenářům stručně popsat, v čem Panická porucha spočívá, jaké jsou příznaky?
Romana: Panická porucha spočívá v tom, že člověk žije v jiném světě. Vše vnímá jinak, jiným úhlem pohledu, je citlivější, náchylnější a denně bojuje se strachem o svůj život. Příznaky této nemoci jsou individuální, ale nejčastěji k nim patří rychlý tep, bušení srdce, rozmazané vidění, brnění končetin, tváře, nedodechnutí, pocit udušení, selhání, točení hlavy, nauzea…. a podle každého z nás něco jiného. :)
Tereza: Ahoj, příznaky panické poruchy se u každého liší. Obecně se uvádí, že panická porucha je poruchou amygdaly (část mozku). Lidé, u kterých se PP projeví, jsou často více úzkostní a úzkost je tak silná, že člověk může pocítit fyzické projevy - od skutečné nemoci nerozpoznatelné. Lidé s PP trpí častou nevolností, migrénami, apod. Panická ataka se projeví velice silnou nevolností, problémy s dýcháním, třesem. Nemocní tyhle pocity často popisují jako by byli tváří tvář smrti.


Kdy se u Tebe nemoc poprvé projevila a jak? Jaká byla Tvá první reakce - šla jsi k lékaři, nebo sis říkala, že to nic není...?
Lenka: Poprvé jsem měla strašně nepříjemný stav v druhém těhotenství, pamatuju si, že jsem seděla na zemi, hrála si se starším synem a najednou to přišlo. Byla jsem vylekaná, držela se gauče a říkala si v duchu: "Co to je, co se to proboha děje?" Sedla jsem si na gauč, ale pořád to nechtělo skončit. Měla jsem strach. Pak to skončilo...Já jsem seděla a přemýšlela a nechápala co se to právě odehrálo. Nechala jsem to plavat a přikládala to těhotenství. Pak už jsem žádný takový stav neměla. Zapomněla jsem na to.
Pak půl roku po porodu začaly nepříjemné stavy úzkostí, nevolnosti, motání hlavy, strašná únava...Nebyla jsem schopná vylézt z postele. Následovalo nespočet vyšetření u rúzných lékařů, ale všechno bylo v pořádku. Byla jsem zoufalá, často jsem brečela nechápala co se děje. Jak mi mohou říct, že jsem v pořádku, když mi je tak zle, že se nedokážu starat o svoji rodinu a jen ležím v posteli. Bylo těžké kamkoliv jít, normálně fungovat. Přidaly se deprese.
Romana: Poprvé se u mě nemoc projevila v červnu 2012, možná i dříve, ale to jsem tak nevnímala, jistého měsíce a roku vypukla. Byla strašná horka, a mně se točila hlava, potila jsem se, srdce mi bušilo jako splašené, tep mi skákal sem a tam, do toho jsem brečela a sama nevěděla co mám dělat. Dělo se to pořád dokola, stále stéjné příznaky a navíc se objevovaly nové, rozostřené vidění, brnění končetin. Bála jsem se infarktu a mozkové příhody. Často jsem chtěla na pohotovost, ale nejela, ze strachu, že mi něco najdou, nejela jsem nikam. Potom jsem se začala stranit lidí, nechodila nakupovat, prostě nikam ani před dům. Pak jsem ale začla googlit a našla podobné příznaky pod názvem Panická porucha, chvílemi jsem si nepřipouštěla, že zrovna mě se to týká, ale že mám jistě nemocné srdce, vysoký tlak, cukrovku, atd. Přítel byl semnou, utěšoval mě, až jsem se v září 2012 poprvé objednala k psychiatrovi. A z návštěvy odcházela s recepty a slzami v očích, ale i vlastně s jistou úlevou, že to není nic vážného.



Jak vypadaly Tvé návštěvy u odborníků (psychologa, psychiatra)? Jaké jsou Tvé zkušenosti s lékaři?
Romana: Moje první návštěva psychiatra probíhala s tepem alespoň 130. :)Vylíčila jsem mu, co se mi stává, jaké mám příznaky a úzkosti. Pamatuji si, že při nepříjemných myšlenkách jsem se rozplakala. První návštěva trvala cca 40 minut, od té doby se mě na konzultaci pouze zeptá, jak se cítím, vypíše recept a běžím. Jen na poslední návštěvě jsem byla dlouho, chtěla jsem ještě správu pro obvodní lékařku, a tam jsem se dozvěděla, že netrpím pouze (jak jsem si myslela) PP, ale taky Nosofobií a smíšeným anxiosním syndromem plus syndromem bílého pláště…
Z psychologa nemám dobrý pocit, nevím, jestli jsem si vybrala toho správného… učí mě autosugesci, ale myslím, že u mě to k ničemu nevede….Nemám z toho lepší pocit, neboť necítím ani žádnou úlevu při atakách… Spíš se mnou řeší jiné věci než PP…
Tereza: Když jsem poprvé vyhledala psychiatra, měla jsem už PP rozjetou. Nemohla jsem vyjít z domu, abych necítila úzkost, nebušilo mi srdce a netočila se mi hlava. V čekárně u psychiatričky se mi udělalo špatně, doprovázela mě maminka, která brečela, když viděla projevy mé nemoci a nemohla mi pomoci…to co jí přišlo neuvěřitelné (taky mou nemoc nechápala, jako většina lidí) bylo najednou reálné a viděla, že si nevymýšlím…nicméně než jsme se s paní psychiatričkou dopracovaly k tomu, že trpím PP, označila mě za feťačku, nechtěla věřit, že jsem v životě drogy nezkoušela. Bylo mi hrozně…ale nebylo na výběr a rok jsem k ní docházela, brala léky. Léčba k ničemu nevedla, spíš mi po lécích bylo ještě hůř. Po roce jsem se rozhodla odejít a zvládnout vše sama, bez lékaře a bez léků. Vše se zlepšilo. Před dvěma měsíci jsem se ale rozhodla, že by bylo vhodné mít konzultace s psychiatrem, i když se cítím lépe. Konečně jsem našla vhodného doktora, konzultace jsou prospěšné a jeho rady mi pomohly.

Jaká byla Tvá první reakce, když ses dozvěděla, jakou máš nemoc?
Romana: Moje reakce? Asi první byl na místě pláč, pak úleva, že je to vlastně jen v hlavě… a samozřejmě jsem doma ihned googlila, co tahle nemoc obnáší, co mě ještě čeká, jak se léčí. Několik dní jsem studovala informace.
Tereza: Popravdě už ani nevím…když byly všechny testy negativní, pořád jsem na internetu hledala a našla jsem právě PP…asi jsem měla smíšené pocity, štěstí z toho, že se na to neumírá a strach, že vůbec nevím, jak se z toho dostanu.

Jak často míváš ataky? Jak přesně probíhají a jak dlouho trvají?
Romana: Ataky mívám 2x za týden, každá trvá jinak,i když se mi zdá, že je to nekonečné a někdy si ani nepřipouštím, že ataku mám, ale přisuzuji to jiné vážné nemoci…
A jak probíhá? Začnu se potit, měřit si tep, začnu jednat zrychleně, jsem zmatená, rozbuší se mi srdce, musím si lehnout, mám pocit, že omdlím, že prostě to nejsem já, jsem dezorientovaná, a hlavně začnu panikařit.
Tereza: Nyní jsem skoro pořád doma, jsem studentka a mám individuální plán, takže i ataky vymizely tím, že jsem se začala stranit společnosti. Později jsem zkoušela chodit sama na různá místa a ataky zvládat. Dřív byly časté - pokaždé když jsem šla ven a trvaly dlouho (třeba i 30 minut) a poté následovalo naprosté vyčerpání. Nyní se objevují takové "příznaky" že přichází ataka, ale většinou se to nestane. Stává se jen ve stresových situacích (hádky, strach,…).
Jak Ti tato nemoc ovlivňuje společenské vztahy, zaměstnání a rodinu? Jak jde dohromady například těhotenství, mateřství, práce.. a PP?
Romana: PP, mě do práce zatím nepustila… Ataky se mi spustily, jak jsem byla na úřadu práce, a vlastně díky této nemoci na něm stále sem… představy, že bych v tomhle horkém počasí měla někam dojíždět, ve mně vyvolávají masivní úzkost. A co se týče těhotenství… strašně bych dítě chtěla, a mám strach, že bych to zatím nezvládla, takže zatím vyčkávám. :)
Tereza: Můj bývalý přítel se mnou rozešel právě kvůli PP, takže asi můžu říct, že mi nemoc ovlivnila společenské vztahy hodně. Žili jsme spolu skoro 6 let, byli jsme zasnoubení. Když se nemoc projevila naplno, považoval mě za blázna a simulanta. Také jsem ztratila mnoho přátel. Jinak studuji vysokou školu a do školy jsem chodit nezvládala. Rok jsem měla studium přerušené, pak pomohl individuální plán. Matka mou nemoc chápe, snaží se mi pomáhat a podporovat mě. Současný přítel se snažil mou nemoc pochopit, ale myslím, že to nedokázal. Samozřejmě mi také pomáhá, ale občas jsme se hádali, protože jsem něco nezvládla, apod. Děti nemám, takže nemohu posoudit. Také už se nechodím nikam bavit, jen velmi zřídka. Nemám život jako většina mladých lidí v mém věku.

Jak se z této nemoci léčíš?
Lenka: V současné době se léčím antidepresivy a jako takovou berličku, jak my Panikáři říkáme SOSku, mám u sebe pořád Neurol. Kdyby něco, vždy mě zachrání. :) Na psychoterapie už nedocházím a snažím se bojovat sama.
Tereza: Rok jsem brala antidepresiva, po kterých mi snad bylo ještě hůř. Jako "nouzovku" beru Lexaurin, ale spíš jsem se začala zajímat o zvládání PP bez léků…snažím se hodně relaxovat, zajímám se i o meditaci a autogenní trénink. Tyhle věci mi hodně pomohly.

Scházíš se s lidmi, kteří mají stejnou nemoc? Máš přátele s podobnými problémy?
Lenka: Osobně nikoho s PP neznám, mám jen přátele na Facebooku :) Jsou mi vždycky oporou, vyslechnou, poradí. Je to vlastně taková vzájemná terapie :)

Ptáš se někdy sama sebe, proč zrovna vy, proč se to nestalo někomu jinému? Naučila tě něco tato nemoc, dala ti něco pozitivního?
Tereza: Tak myslím, že tuhle otázku si pokládá každý, kdo má nějakou nemoc. Když je slabá chvilka, tak si jí pokládám i docela často. Jako pozitivní vidím, že si víc vážím života, lidí kolem mě a neřeším hlouposti. Celkově se změnil můj postoj k životu a k lidem. Plno lidí mě opustilo, proto si teď pečlivěji vybírám lidi, které do svého života pustím. Opatrnost se v tomhle ohledu vyplácí.

Jaká bývá reakce okolních lidí, když se o Tvé nemoci dozví?
Lenka: Nikdo z mého okolí o tom neví.
Romana: Litují mě, ptají se co to je, co ta nemoc obnáší, a jiní mi říkají, že to nic není, že si vymýšlím… Každý člověk reaguje jinak… třeba mě všichni chápou a za zády mě pomlouvají… co já vím… :)

Jak to vypadá, když dostaneš ataku na veřejnosti? Pomáhají ti okolní lidé?
Romana: Ataku na veřejnosti sdílím se svým přítelem, sama nikam nechodím, všude mě naštěstí doprovází. Když to na mě příjde, posadíme se, začne mi říkat, že mi nic není, že je to jen pocit, dá mi prášek a povídá něco pěkného. Myslím, že kdybych dostala ataku bez přítele, začla bych panikařit a lidé by mi jistě volali zachránku.
Tereza: Většinou se snažím, aby to bylo co nejméně vidět, pokud jsem schopna mluvit, zavolám někomu blízkému a mluvím s ním o tom, dokud mi není lépe. Nikdy se mi nestalo, že by se někdo snažil pomáhat, často se na mě lidi dívali, ale nikdo se ani nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama