Jak se žije se... sociální fobií

10. října 2014 v 11:12 | Yasminn |  Ti druzí
Tento článek původně vyšel na saleni.blog.cz.

Po dlouhé době jsem se dostala k seriálu "Jak se žije s...", tentokrát o sociální fobii, kterou mimochodem trpím i já sama. Rozhovor jsem tentokrát uskutečnila prostřednictvím e-mailu s Klárou (jméno je pozměněno), kterou jsem našla na facebooku ve skupině Sociálna Fóbia / Sociální Fobie.

1. Ahoj, mohla bys stručně popsat čtenářům, co to sociální fobie vůbec je a jak se projevuje?
Sociální fobie je úzkostná porucha, která se projevuje nadměrným strachem z kontaktu s ostatními lidmi (zejména neznámými), strachem z komunikace (zejména té veřejné), kritiky, odsouzení ap. Sociální fobik pociťuje úzkost až strach v pro lidi bez SF naprosto běžných sociálních situacích, jako je třeba nakupování, cestování MHD, rozhovor ve větší skupině lidí, prezentace, telefonování apod. Tato úzkost pak vede k vyhýbavému chování; člověk si myslí, že danou situaci nemůže zvládnout, což je ve většině případů strach naprosto iracionální povahy (člověk si to většinou i uvědomuje), a proto se těmto situacím více či méně vyhýbá, což ale vede jedině k dalšímu zhoršování sociálních schopností a komunikačních dovedností a člověka to často udržuje v izolaci. Je to tak, sama to ze zkušenosti vím.

2. Měla jsi vždycky problémy být v kontaktu s lidmi, nebo se to projevilo až později, třeba během dospívání?
I jako dítě jsem byla spíše samotářka, fixovaná max. na 2 nejbližší kamarádky. Ve školce ani na 1. stupni ZŠ jsem s tím ale neměla žádné významnější problémy, prostě mě vnímali jen jako tu tichou. S většinou spolužáků jsem se v pohodě bavila, některé jsem nevyhledávala, ale to nikomu nevadilo. Na druhém stupni (bylo mi těch 11-12 let) se to trochu zvrtlo, asi právě tehdy mi SF začala, pár kamarádek mi odešlo na víceletá gymnázia a já zůstala ve třídě s těmi spolužáky, s kterými jsem se moc nebavila. Měla jsem 1-2 kamarádky a ostatních se stranila. Přišlo i pár posměšků, ale nic hrozného. Doma jsem to v tom roce taky neměla zrovna dobré (vztahy s rodiči), tak jsem byla po většinu dne zalezlá u sebe v pokojíčku a měla jsem nějakou pubertální depku či co, vůbec se mi nechtělo chodit ven, kamarádky jsem vždycky nějak odbývala a stačilo mi je vidět párkrát do měsíce. Takhle jsem se izolovala ještě několik let. V 9. ročníku jsem se spřátelila s jednou svojí učitelkou - já měla vždycky blíž k učitelům než ke spolužákům. Ta mi nejvíc pomohla překonat tohle těžké období.



V čem konkrétně Tě sociální fobie omezuje?
Dříve jsem měla problémy právě při nakupování, když mě někdo poslal do pultové prodejny, bála jsem se oslovit prodavačku a říct jí, co potřebuju. V supermarketech to bylo samozřejmě jiné, tam stačí zboží vyložit na pás, zamumlat pozdrav, poděkování, zaplatit, popadnout nákup a vypadnout. Ve škole jsem odmítala skupinové práce, nesnášela jsem je, nejen proto, že mne vždycky učitelky určily vedoucí skupiny, tím pádem jsem měla ostatním radit, řídit je ap. (a většina lidí se na mně spíše "vezla", nechtělo se jim nic dělat, a tak jsem stejně nakonec většinu práce musela odvést sama), ale i proto, že mne prostě nebavilo dohadovat se s ostatními a raději jsem si vše dělala samostatně. To samé prezentace před třídou, to jsem byla vždycky nervózní a vyklepaná, ale ještě jsem to nějak zvládala. Na TV to bylo horší, tam se vždy očekával nějaký výkon. Nejvíc jsem nesnášela kolektivní míčové hry. Byla jsem na ně levá, nikdy jsem si nedokázala moc osvojit jejich pravidla, a jakmile jsem něco pokazila, celé družstvo začalo mým směrem brblat a házet po mně nepříjemnými úšklebky. Učitelka na TV mi to taky rozhodně neusnadňovala, dávala mi nepokrytě najevo, že si myslí, jaké dřevo jsem. Takže jsem se pak po zbytek ZŠ TV pokud to šlo vyhýbala a nutila mámu, aby mi psala omluvenky. V současné době mne SF omezuje už jen při styku s novými lidmi, při telefonování, prezentacích, komunikaci ve větší skupině lidí a občas i ve škole při ústním zkoušení.

4. Věříš, že se vyléčíš?
Ráda bych věřila, že ano, ale snažím se být v tomhle realistická a chválit se za každý pokrok a ocenit se za každé zlepšení. Myslím si, že SF nikdy nezmizí úplně, ale její příznaky se dají pomocí expozic (tréninků právě těch nejproblémovějších situací) a léků dost zmírnit.

5. Kdy ses poprvé rozhodla jít s tím k odborníkovi? Jak vypadala první návštěva?Rozhodla jsem se zajít se svojí matkou (sama bych to v té době nezvládla) za psycholožkou až v momentě, kdy jsem se na SŠ stala terčem šikany a nezvládala jsem to tam. Díky bohu za to, teď to zpětně hodnotím jako nejlepší krok, který jsem mohla v té době udělat. Dostala jsem diagnózu a konečně mi bylo vysvětleno, co se mnou je, proč mám takový strach a proč reaguji, jak reaguji. Cítila jsem velkou úlevu, že už tak nějak vím, "na čem jsem".

6. Jak vypadá Tvá léčba dnes? Bereš léky, chodíš na terapie? Pomáhá Ti to?
6. V současnosti beru AD, která mi (radši zaťukám :) ) zabírají a lépe s nimi zvládám každodenní situace, které přináší život. Také chodím 1x týdně na terapii, na pojišťovnu. Mám velmi moudrou a chápavou terapeutku, které si moc vážím. Chodím k ní už půl roku a spoustu věcí se mezitím změnilo, pomohla mi pochopit, že všechny strachy jsou jen v naší hlavě. Společně pracujeme na odstranění škodlivých vzorců myšlení a chování, které mám zažité, a snažíme se je nahrazovat lepšími. Terapii mohu každému jedině doporučit, člověk se o sobě spoustu užitečného dozví.

7. Co na Tvou nemoc říkají lidé kolem Tebe? Chápou Tě a snaží se Ti pomoci, nebo naopak říkají, že si ty problémy jen vymýšlíš a simuluješ?
Dlouho jsem váhala, komu všemu se se svým problémem svěřím. Ale tohle za mne bohužel "vyřešila" moje máma, která to dost netaktně prozradila některým členům naší rodiny, svým přátelům i známým, čímž mne dost popudila, protože jsem jí prosila, aby to nikomu neříkala. Pokud jde o mne, řekla jsem to kromě mámy a sestry i svému příteli, který mne snad ze všech lidí chápe nejvíc. Přes něj se to bohužel dozvěděli i jeho rodiče, o což jsem nestála. Dopadlo to přesně, jak jsem očekávala. Matka to vůbec nepochopila a místo pochopení jsem se od ní dočkala jen rýpavých poznámek a otázek. Z kamarádek to ví jen jedna, ale ta si taky úplně neumí představit, co všechno to obnáší, i když vím, jak moc je pro ostatní "ne-SF" lidi těžké to pochopit. Po těchto zkušenostech už si hodně hlídám, kdo se to dozví (tedy ode mne samozřejmě, zbytek neovlivním). Jediné prostředí, kde jsem se svěřila bez obav, je u mé psycholožky, psychoterapeutky a v naší FB skupině. Ještě jednou děkuji za to, že existuje a za ty úžasný lidičky v ní. :)

8. Jak to máš se školou nebo zaměstnáním? Zvládáš své povinnosti?
Do práce chodit nezvládám, zatím jsem nebyla ani na žádné pořádné brigádě (i když stále slyším od lidí kolem sebe, jak si mám něco najít a bla bla - myslí si asi, že se jen vymlouvám). Školu jsem mu-sela loni ve 4. ročníku přerušit, právě díky kolektivu, který mne odstrkoval a ubližoval mi svým cho-váním (pomluvy, intriky, ignorace apod.). Po přerušení jsem upadla do hluboké deprese, z níž jsem se léčila celý rok. Teď jsem opět ve škole, jenže v jiné (přestoupila jsem), domluvila jsem si individuální vzdělávací plán na základě podkladů od různých psycholožek a psychoterapeutky, takže studuji, zatím jsem spokojená a snad v září konečně odmaturuji.

9. Jsi v kontaktu s lidmi se stejnými problémy? Vyhledáváš je, pomáhá Ti kontakt s nimi?
Osobně znám jen dva sociofobiky, ale hodně mi pomáhají i virtuální facebookové skupiny, v jedné z nich jsem adminkou a ve druhé spoluadminkou. Baví mne to prostředí a lidi tam, líbí se mi ta pod-půrná atmosféra a pochopení, kterého se mi jinde moc nedostává, ale především cítím velkou zodpo-vědnost za chod té skupiny, eliminuji škodlivé vlivy (pokud někdo napadá ostatní a nerespektuje dlouhodobě pravidla, vyhodím ho), jde mi o to, aby se lidi nestyděli projevovat, protože by je někdo mohl ošklivě usadit nebo se jim vysmát, a aby se tam každý cítil komfortně.

10. Ptáš se sama sebe, proč se to stalo zrovna Tobě? Lituješ toho, nebo Ti SF dala i něco pozitivního?
Loni, když jsem trpěla depresí, jsem si tuhle otázku kladla často. Obviňovala jsem sama sebe i lidi kolem, což mne teď mrzí. Mrzelo mne chování některých členů vzdálenějších rodiny ke mě, cítila jsem se nepřijímaná, jako bych byla kvůli své poruše nějak méněcenná. Dost jsem se kvůli tomu natrá-pila. Co mi dala SF pozitivního? Tak rozhodně to, že díky ní dovedu ocenit každý pokrok a vážit si toho, co už zvládám. A taky mne naučila "oddělovat zrno od plevele", tedy pochopit, že ne všichni lidé jsou přející, mající pochopení, a že s takovými je lepší se rozloučit a netrápit se kvůli nim, ať už jde o kamarády, nebo příslušníky rodiny.


11. Jaké máš zkušenosti s léky? Pomáhají Ti? Projevují se nežádoucí účinky?
Beru už asi 5. antidepresiva, s předešlými jsem neměla moc dobré zkušenosti, některé mi nesedly okamžitě, u jiných se vedlejší příznaky projevily až po určité době - šlo o nevolnosti, tuhnutí svalů nebo svalový třes, roztěkanost a nesoustředěnost, podrážděnost, po jedněch jsem byla dokonce agre-sivní. Pokud jde o výběr opravdu vyhovujících prášků, je to běh na dlouhou trať. Ale s tím se tak nějak počítá. :)

12. Trpíš "jen" sociální fobií, nebo máš i jinou diagnózu?
Mám ještě panickou poruchu a měla jsem depresi. Na PP i depresi beru stejná AD jako na SF. Panické ataky se u mne už objevují méně často a deprese je díky nim dobře potlačená (netroufám si ještě říci, že zmizela úplně, jsem dost pověrčivá :)).

13. Máš nějaké sny, plány do budoucna?
Dříve jsem měla spoustu snů a ambic, teď budu ráda za to, když si jednou najdu nějakou práci, kde se budu cítit užitečná a přijímaná svými kolegy. Uvažovala jsem o studiu psychologie, nebo příbuz-ných oborů, abych se jednou mohla uplatnit v nějaké pomáhající profesi. Vím, že jsem si v tomhle
ohledu nastavila laťku výš, než možná mohu zvládnout, ale chci aspoň zkusit přijímačky na VŠ. Pokud je neudělám, tak se zaměřím na něco jiného, ale za zkoušku nic nedám. :)

14. Kdo nebo co Ti pomáhá, když je nejhůř?
V nejhorších chvílích mi pomáhá můj přítel, částečně i moje rodina , náš kocour a moje psycho-terapeutka. Z činností, které mne dokáží vytáhnout z nejhoršího, můžu jmenovat hudbu, čtení, pro-cházky, cestování, nakupování, dobré jídlo, kino, plavání, bruslení apod.

15. Je těžké najít si se SF přítele, partnera? Jak to u Tebe probíhalo v tomto ohledu?
Určitě to těžké je, protože člověk se často díky SF cítí méněcenný, myslí si, že nemá druhému co nabídnout. Což je smutné. Se seznamováním jsem měla vždycky problémy, styděla jsem se i jen na někoho usmát, o nějakém flirtování nemluvě. Takže jsem spoléhala na to, že buď mne někdo osloví sám, nebo někoho oslovím na seznamce. Což jsem nakonec udělala, už jsou to 3 roky, a díky ní poznala svého milovaného přítele. :) Psali jsme si asi 3 měsíce a já setkání s ním neustále odkládala, je to zkouška ohněm opravdu přijít na domluvené místo a vidět se naživo. Byla jsem vyklepaná, zamlklá, ale byl trpělivý, sám je spíš stydlivý introvert (SF ale nemá), takže na tom byl podobně. Na druhém rande už to bylo lepší a oba jsme se zasmáli nad tím, jak nemožně jsme se prve chovali. :-D

16. Co konkrétního myslíš, že by Ti mohlo pomoci?
Nejvíce by mi pomohlo, kdybych si našla další přátele sociofobiky, nebo třeba někoho, kdo sf ne-má, ale je empatický, a s některými problémovými situacemi by mi třeba pomohl; ukázal by mi, jak je zvládat apod. Což není až tak nereálné, ale zase jde o to, že budu muset překonat tu bariéru izolace, kterou jsem si kolem sebe sama vystavěla, abych se k někomu nepřiblížila až příliš a aby mi zase neublížil. Musím se naučit začít lidem znovu věřit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bogardanka bogardanka | Web | 29. října 2014 v 22:07 | Reagovat

Sociálna fóbia je dosť nepríjemná, slečne držím palce.

2 Ang Ang | Web | 17. listopadu 2014 v 20:48 | Reagovat

Pořád přemýšlím, jestli SF vlastním nebo ne... No co.
Doufám, že se slečna vyléčí, jak jen to bude možné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama