Rozhovor s vězeňským kaplanem

3. června 2015 v 11:18 | Yasminn |  Ti druzí
Pro projekt Nezavírej oči, o kterém jsem několikrát mluvila a nakonec to stejně nevyšlo (jak typické!) jsem kdysi udělala rozhovor s vězeňským kaplanem Otto Brochem. Je to jeden z mála článků, u kterých mi připadá škoda je nepublikovat, tak ho sem dám. Jak je asi z některých jiných článků znát, problematika vězeňství mě hodně fascinuje a jelikož jsem katolička, tak z pohledu kaplana ještě víc. Ale pozor nezaměňujte slova kaplan a kněz: Otto Broch je kaplan trvalý jáhen, má manželku a tři děti. Vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu, pracuje v olomoucké vazební věznici a zabývá se pastorací vězňů už od roku 1992.

Co vás vedlo k tomu stát se vězeňským kaplanem?
Stát se vězeňským kaplanem nebyla ani moje představa, ani přání. Dalo by se říci, že se tak stalo trochu proti mé vůli. Původní profesí jsem totiž stavební technik. V roce 1990 jsem začal dálkově studovat na obnovené cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci a od roku 1991 pracuji ve Vazební věznici Olomouc. Nejprve na stavebním oddělení, potom jsem byl několik let vychovatelem u mladistvých obviněných. Dobrovolnou pastorační službu vězňům jsem začal oficiálně vykonávat od roku 1992 a to po své pracovní době vždy několik hodin týdně. No a v roce 1998, to už jsem byl vysvěcen na trvalého jáhna, jsem se stal vězeňským kaplanem na plný pracovní úvazek. Vězeňské prostředí na mě již od počátku silně zapůsobilo koncentrací něčeho, co obsahuje smutek, bolest i naději a jako věřící člověk jsem začal uvažovat, jestli já sám mohu něco pro tyto lidi udělat. Byly to jednotlivé krůčky na cestě, o které mohu nyní říci, že byla pro mě připravena, na mě však bylo, zda a jak po ní půjdu. Jednou uvidím, kolik mých kroků bylo správných, nebo šlo mimo tuto cestu

Jak vypadá Váš běžný pracovní den ve vězení?
Dalo by se říci, že je stavěn na konstrukci osobních či skupinových rozhovorů s obviněnými. Je to moje základní pracovní náplň. Setkání trvá vždy zhruba hodinu, potom je v něm i trochu administrativy a jiné úkoly. Co ale považuji jako kaplan za důležité, je moje osobní i společná modlitba s vězni a žehnání. Již léta začínám den tzv. ranní modlitbou církve (breviářem) a ztišením, potom jdu před prací na mši svatou a pokračuji osobní modlitbou ve vězeňské kapli. Ostatní pak je již společné. Nikoho k modlitbě nenutím, ale vždy ji nabízím na začátku našeho setkání a na konci pak požehnání. Málokdo odmítne, vězněné osoby jsou za to rádi.


Proč vlastně někdo za kaplanem přijde? Rozhodne se, že se chce změnit, nebo jen chce s někým mluvit?
Situace na vazbě je specifická, oproti klasickému výkonu trestu, kde vězeň již ví, kdy například končí jeho trest a nepotřebuje tolik osobní intervenci od někoho druhého. Kdežto obvinění jsou konfrontováni s existenciálním prožitkem nejistoty a to v oblasti osobní, rodinné, společenské i životní. To je více otevírá k potřebě hovořit o těchto svých problémech a traumatech. Platí tu však takové pravidlo - každý vězeň má dost svých starostí. Jedenkrát si vyslechnou příběh druhého a to jim stačí. Obrovská potřeba komunikace tak zůstává nenaplněná. Když je pak zde někdo ochotný jim naslouchat a hned nehodnotit, nekritizovat, má o klientelu vystaráno. A to je i situace vězeňského kaplana.

Jaké mívají vězni nejčastěji problémy?
Jak jsem již řekl, těch problémů je spousta a nejsou malé. Ale i malý problém v jejich podmínkách může nabýt hrozivých rozměrů. Snažím se všem vážně naslouchat a zároveň se sám sebe ptám, co všechno zůstává nevyřčeno. V krizové situaci nelze podceňovat a přehlížet nic, vše může být spouštěčem nebo příčinou dalších těžkostí. Ve zcela praktické rovině jsou nejdůležitějšími tématy našich rozhovorů starosti o rodinu, budoucnost i další existenci. A samozřejmě o Bohu.



Je nějaký případ vězně, jehož životní příběh se Vám opravdu zaryl do paměti?
Těch příběhů je spousta. Před více jak deseti lety jsem měl například možnost být v kontaktu s vězněm, který zabil brutálně kněze. Byla to i veliká mediální kauza, sám jsem nevěděl, co očekávat, když projevil zájem o mé služby. Svého činu však dokázal litovat. Osobně se pak ve vězení setkal s olomouckým arcibiskupem, kterého požádal o odpuštění a přijal bez odvolání doživotní trest jako výraz pokání za svůj zločin. Před několika lety jsem byl u toho, když byl ve vězení biřmován a dnes patří mezi skutečně obrácené a změněné vězně.

Věříte, že se člověk může opravdu změnit, napravit?
Kdybych takovouto změnu nepřipouštěl, těžko bych mohl vykonávat tuto službu. Zároveň si ale uvědomuji, jak obtížné je pro každého člověka změnit třeba jen něco ve svém životě. Nedávno jsem se ptal jednoho vězně, co chce u sebe změnit. Všechno, řekl. "A co konkrétně?" ptal jsem se. Na to už nedokázal odpovědět. Řekl jen - "To je těžký". Moje osobní zkušenost je taková, že od lidí, u kterých jsem změnu opravdu očekával, často zůstalo zklamání. A na druhou stranu se třeba po letech setkám s někým, kdo oproti mnoha předpokladům dokázal skutečně změnit svůj život. Člověk nemá dopředu nic posuzovat, život sám přináší řadu překvapení.

Přesvědčují Vás vězni o své nevinně? A poznáte, komu to můžete věřit a komu nikoli?
Říká se, že nevinný se ve vězení cítí skoro každý. A někdy to tak skutečně může i být. Já sám lidem, kteří ke mně přicházejí, říkám, že tu nejsem od toho, abych posuzoval jejich vinu či nevinu. Každý člověk po svém interpretuje svůj život, nemusí to být vždy manipulace. Všem příběhům naslouchám, ale ne proto, abych stanovoval míru zavinění. Lidé potřebují zakoušet a vědět, že slyšíme a rozumíme tomu, co říkají. Potom už tu není taková nutnost chtít přesvědčit druhého o své pravdě. Důležitý je budovat vztah důvěry, alespoň na určité úrovni. Bez toho by další komunikace byla zbytečná. Pravidlem mojí služby je, že každý člověk, který požádá o rozhovor s kaplanem, je pro mě důležitý.

Jak se samotní vězni staví k tomu, co udělali? Vyčítají si to, nepřiznají si to, nebo se dokonce cítí být sami oběťmi?
Je to různé. Často si uvědomují, že udělali něco špatně, někdy mají i pocit viny. Zároveň se ale cítí být i určitými obětmi svého života, okolností. A musím říci, že kriminálníkem se člověk nestává až ve chvíli, kdy páchá nějaký trestný čin, nebo se na něj přijde. Tyto predispozice začínají především situací ve vlastní rodině, v dospívání, vlivem okolí, k tomu se přidávají různé závislosti. Společnost, která má například tak vysokou míru rozvodovosti a rodina pro ni není prioritou, kde hodnotou je spíše výkon a ne vztahy, se podílí na sociální disfunkci člověka, jejímž důsledkem může být právě zvýšená kriminalita. V tomto kruhu pak lze hovořit zároveň o pachateli i oběti v jedné osobně. Žádný člověk není jen špatný.

Už jste se někdy Vy, jako vězeňský kaplan, cítil kvůli své profesi v nebezpečí?
Podle odborných studií až 80 procent vězeňské populace trpí v různé míře poruchou osobnosti. To je třeba mít vždy na zřeteli. Já sám se paradoxně v prostředí věznice cítím daleko bezpečněji, než třeba na ulici. A obecně platí také to, že největší riziko v sobě skrývá člověk, nebo situace, která až tak nebezpečně nevypadá. Ledacos se pak může podcenit a to se nevyplácí.

Co si o lidech, kteří někoho napadli, zabili, nebo týrali, vůbec myslíte?
Každý den se setkávám v osobních rozhovorech s pachateli nejrůznějších trestných činů. Od zlodějíčka až po sadistického vraha. Nemohu ale druhé posuzovat jen podle těchto kritérií. Snažím se přiblížit k jejich nitru, pomoci šířeji nahlédnout na vlastní život, aby se učili a mohli přijmout za něj spoluzodpovědnost. Nikdy nevím, jak blízko se k člověku dostanu a bez snahy o pochopení to nejde. Co mne ale pokaždé překvapí, je vytvářený mediální obraz pachatele, který, jak ho já osobně poznávám, často tak málo odpovídá skutečnosti. Je snadné vidět na druhých jen to nejhorší a už dopředu je odsoudit. To ale ještě nikomu nepomohlo k možné nápravě, změně. Naštěstí věřím, že Bůh je ve svém soudu jak spravedlivý, tak milosrdný.

Za léta své praxe jste slyšel už velkou spoustu životních příběhů vězňů. Jsou si v něčem všechny podobné?
Já tomu osobně říkám, že denně slyším zpívat jednu píseň v nejrůznějších variacích. Opravdu si jsou příběhy často podobné, protože mají společné rysy. Každý je zároveň ale i originálem, protože je prožívaný konkrétním člověkem. Ve chvíli, kdy mi začnou osobní příběhy splývat v jeden celek, budu vědět, že je čas odejít. Protože podstatou nejen kaplanské služby, ale i Božího pohledu na nás, je schopnost vždy vidět konkrétního člověka v jeho příběhu a situaci, i kdyby si byli kdoví jak podobní.

Co myslíte, že lidem nejvíce může pomoci se změnit?
Těch činitelů je jistě víc. Budu-li se však ptát, jaké já mám možnosti, abych pomohl změnit druhého člověka, musím se začít snažit já, ne jen on. Nesoudit, být vnímavý, pravdivý a otevřený, také zásadový a přímý. K tomu trpělivost a pochopení. Základním předpokladem je také vzájemná důvěra. Jestliže se o toto budu snažit, potom existuje možnost, že se druhý člověk může postupně měnit. Ale nemohu si to nárokovat, ani vyžadovat.

Jak se liší duchovní život věřících na svobodě a věřících, kteří jsou ve vězení?
Lidé, kteří se setkají s vírou ve vězení, nemají v naprosté většině žádné, nebo jen minimální náboženské zkušenosti. Jejich představy o Bohu jsou velice zkreslené. Zúčastňují se tedy duchovních programů z různých osobních motivů, ale jen někteří mají opravdový zájem poznávat víru v Boha. Přesto se jejich motivace často mění a zájem pak roste - mám s tím pozitivní zkušenost. Například v olomoucké vazební věznici se mše svaté každý týden zúčastní až čtyřicet obviněných, což je zhruba třetina z celkového počtu. Přijdou se podívat, aby na chvíli vyměnili prostředí cely za kapli, mohou mít různé důvody. Protože se ale zároveň setkávají s něčím posvátným, co je naplňuje určitým klidem, vede je k zamyšlení, mají zájem se vracet a dále pokračovat. Venku, na svobodě, by tento zájem ani důvod neměli.

Vidíte něco špatného na českém vězení, přístupu k odsouzeným a podmínkách ve vězení?
České vězeňství udělalo za posledních 25 let obrovský pokrok. Mohu to porovnat z vlastní zkušenosti. Vždy je sice co zkvalitňovat, ale obecně jsou podmínky nastaveny velice dobře. Co mě však osobně nejvíce trápí, je veliká absence následné, tedy postpenitenciární péče po ukončení trestu. Existují sice některé projekty typu Dům na půl cesty, ale systémové řešení chybí. Dlouhodobě například pracujete s člověkem, a to nejen na úrovni vězeňské duchovní péče, který je pak propuštěn a on nemá kam jít. Má nárok na příspěvek od sociálního kurátora do výše 1.000 Kč. Přitom nemá kde bydlet, zaměstnání je pro něj téměř nesehnatelné a k tomu zakouší stav sociální vyloučenosti. Je to opravdový problém, který mě osobně přivedl k dílu Druhé míle, což je projekt zaměřený na pomoc propuštěným vězňům. Doufám, že své zkušenosti z kaplanské praxe přitom využiji.

Působíte ve vazební věznici. Stýkáte se s některými obviněnými i po odsouzení, nebo propuštění?
Za více jak dvacet let služby jsem se setkal s tisíci vězni a osobně s nimi ušel kus životní cesty. Někteří se dál do vězení vracejí, s některými jsem nadále v osobním či písemném kontaktu. Já sám považuji vězeňskou duchovní službu za takovou poutníkovu hůl, o kterou se může člověk opřít na své životní cestě, zvláště když z cesty sejde a zabloudí. Jakmile je jeho cesta pevnější a bezpečnější, může ji odložit a kráčet dál sám. A to je dobře. Moje služba mi přináší rozhodně více radosti, než zklamání. Život sám, i každý člověk je prostě úžasný dar.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lu Lu | 5. června 2015 v 11:28 | Reagovat

Zajimave a rozhodne povazuju za dulezite a prinosne, ze tato sluzba existuje!
Nekdy se clovek zacne zajimat o Boha az v krajni situaci a prave tehdy obzvlast potrebuje nekoho, kdo by ho v tom vedl.
Uz jsi se tedy stala katolickou? Napises clanek o tom, jak to probihalo? Vim, ze je to dlouhy proces. A ponekud komplikovanejsi nez u vetsiny jinych cirkvi. Ja jsem z jine cirkve, tak by me zajimalo, jak to probiha.

2 Yasminn Yasminn | E-mail | 5. června 2015 v 15:49 | Reagovat

[1]: Co myslíš tím "stala katoličkou"? :) Pokřtěná nejsem a ještě nějakou dobu nebudu... Ale věřím, chodím na mše svaté, studuji katechismus a tak.

Článek o tom někdy určitě napíšu, ale ne v brzké době. :)

3 Luz Luz | 5. června 2015 v 22:35 | Reagovat

No že dokud nejsi v té církvi pokřtěná anebo jsi se nestala členkou jinak (např. přechodem k ní i bez křtu, což by šlo u někoho, kdo byl už dřív pokřtěný v jiné církvi), tak je myslím nepřesné se tak označovat. Spíš bych řekla obecněji křesťanka (což se nemusí nutně vázat na členství v konkrétní církvi, ale jde o osobní víru, ale zrovna ŘKC asi víc než jiné církve to členství považuje za hodně důležité. Např. v mnoha jiných církvích může kdokoli věřící a pokřtěný k přijímání, i když není oficiálně členem tam ale v jiné církvi, to v ŘKC nelze). Ale každopádně článek bych uvítala. Hlavně jak jsi se dostala k víře obecně a k rozhodnutí zrovna pro tuto církev a ne jinou a jak to pak probíhá dál.

4 Yasminn Yasminn | E-mail | 5. června 2015 v 23:57 | Reagovat

[3]: takže se tak nemá označovat ani někdo, kdo je v katechumenátu? To si nemyslím.

5 Luz Luz | 6. června 2015 v 11:44 | Reagovat

Tak to nevím, možná jo. :)

6 Smithd123 Smithd123 | E-mail | Web | 7. června 2016 v 17:48 | Reagovat

Wow, awesome blog layout! How long have you been blogging bfdefcbfkdfedkdc

7 Joina Joina | Web | 26. září 2016 v 21:31 | Reagovat

No páni, to je tedy čtení. Až takový super rozhovor jsem snad nikdy nečetla :)

8 mkconsulting mkconsulting | 25. února 2017 v 7:08 | Reagovat

Účetnictví jak má být http://mkconsulting.cz

9 jklucetnictvi jklucetnictvi | Web | 9. dubna 2017 v 18:19 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama